Jako středoškolačka, která chtěla jen změnit tempo, jsem snila o tom, jak vzrušující bude vysoká škola. Že budu sdílet budovu (a možná i pokoj) se všemi svými nejlepšími kamarády, že se přihlásím do klubů odpovídajících všem mým zájmům a budu se účastnit každého setkání a že se seznámím a spřátelím s co největším počtem lidí. Zkrátka, nikdy bych nebyla osamělá.
Nemýlil jsem se tak docela. Vysoká škola je z mnoha důvodů jedinečné období a jedním z těchto důvodů je to, jak snadný je přístup k sociálním kontaktům. Pryč jsou doby, kdy bylo třeba žádat rodiče o odvoz, koordinovat se s kamarády, kteří bydlí na druhé straně města, a řešit, kdo má koho vysadit. Zde, zejména na kolejích, se doba mezi textem „Ahoj, chceš si vyrazit?“ a skutečným setkáním tváří v tvář smrskne na několik minut. Je tak snadné vidět lidi, které chcete vidět, kdykoli je chcete vidět. A to je většinou skvělé. Ale jako studentka prvního ročníku vysoké školy, která si zpočátku myslela, že „zdravý a plnohodnotný společenský život“ a „nebýt nikdy sám“ jdou ruku v ruce, jsem se toho o společenském životě na vysoké škole musela hodně odnaučit.
Můj první týden na Barnardu byl ve znamení toho, že jsem měla pořád co dělat. Nemohla jsem si pomoct – doma v Arizoně je tolik volného prostoru, že doba cestování mezi mnou a mými přáteli byla často příliš dlouhá na to, abych se mohla scházet na popud. Plány se obvykle musely domlouvat několik dní dopředu, což někdy vedlo k tomu, že jsem byla doma sama a proklínala tu vzdálenost. Bez této překážky na vysoké škole jsem měla pocit, že mám svět na dosah ruky. Můj NSOP (New Student Orientation Program) byl naplněn jídlem se spolubydlícím a lidmi, se kterými jsme se seznamovali, účastí na téměř každé nepovinné společenské akci, výlety mimo kampus s novými přáteli a pozdními večery strávenými povídáním o životě a o všem, co jsem doposud dělala. Nechápejte mě špatně: líbilo se mi to. NSOP bylo vzrušující a zábavné a naprostým potvrzením toho, že jsem si vybrala správnou školu. Ale byla to také otřesně jiná zkušenost než sedmnáct let, které jsem prožila jako introvertní jedináček. Moc jsem o tom nepřemýšlela, dokud jsem po několika dnech nezjistila, že ve vzácné chvíli klidu sedím sama na nádvoří. Místo abych si užívala první opravdovou chvíli o samotě od nastěhování, měla jsem pocit, že dělám něco špatně.
Za pouhých pár dní na koleji jsem už zapomněla, jak být sama. A v širším měřítku je vysoká škola tak plná věcí, které je třeba dělat, a lidí, které je třeba potkat, že udělat si čas pro sebe, a jen pro sebe, mi někdy připadá jako plýtvání. Ale za ten rok a půl, co jsem tady, jsem se naučila, že tyto chvíle klidu jsou nezbytnou součástí toho, abyste si užili zbytek svých zkušeností. Vezměte si například ten první úlet na nádvoří před všemi těmi měsíci. Bral jsem to jako budíček, že se musím přizpůsobit. Ten večer jsem se rozhodla vynechat nepovinnou společenskou akci a raději jsem zůstala na pokoji a lakovala si nehty. Byla to malá volba, ale účinná – těch pár minut o samotě mě donutilo postavit se svému strachu z toho, že přijdu o zážitky, a přijmout myšlenku, že být sama se sebou je také cenná zkušenost.
Dnes, jako studentka druhého semestru druhého ročníku, která má předměty, přátelství a mimoškolní aktivity, o nichž se mému středoškolskému já mohlo jen zdát, mám rozhodně napilno. Ale také vím, že musím občas strávit nějaký čas sama se sebou, abych se ujistila, že tyto interakce zvládnu. Co dělám, záleží na tom, na co mám zrovna náladu. Ráda trávím čas venku, když je hezké počasí – minulý semestr jsem během hodinové přestávky mezi dvěma hodinami vysedávala v Riverside Parku a jednou během podzimních prázdnin jsem strávila celý den touláním se Central Parkem. Za horšího počasí ráda chodím do muzeí (jsou zábavná i s přáteli, ale něco na tom bude, když si je budete moci projít vlastním tempem a uvidíte jen to, co chcete vidět) nebo si najdu novou kavárnu, kde strávím několik hodin. Je vlastně jedno, co dělám, pokud je to něco, co mě baví a co mi umožňuje načerpat energii.
Vím, že každý je jiný. Když jsem lidem vyprávěla o věcech, které jsem dělala sama, někdy jsem se dočkala reakcí ve stylu: „To bych nikdy nedokázala!“ nebo „Jak to, že ses nenudila?“. Ne každý potřebuje po spoustě společenských akcí čas o samotě, a to je skvělé. Ale pokud jste jako já a volno je pro vás nezbytnou součástí užívání si zbytku života, je důležité vědět, že na tom není nic špatného. Někdy, zejména na začátku vysoké školy, můžeš mít pocit, že být sám místo toho, abys chodil ven s přáteli, je konec světa, nebo že ztrácíš čas, pokud toho každý den neděláš co nejvíc. Ale slibuji, že to tak není. Pokud potřebujete, vezměte si volno – vaši přátelé a kluby a všechny ostatní části vašeho života na vás budou čekat, až budete připraveni. Jak se ukazuje, být někdy sám neznamená, že musíte být osamělý. Znamená to jen, že dáváš přednost někomu, kdo je stejně důležitý jako všichni ostatní, které na Barnardu potkáš: sobě samému.