Sdílet tento příspěvek:
Tušil jsem, že Camille bude zajímavý rozhovor, když jsem na Facebooku uviděl její fotky z dobrodružného plavání.
Myslím, že po vyslechnutí jejího příběhu se necháte inspirovat a povzbudit k tomu, abyste sami sebe vyzvali k vyzkoušení něčeho nového ve vodě.
Jak dlouho už plaveš?“
Jak dlouho si pamatuji (můj nejlepší odhad je kolem 5 let)! Rodiče mě a mé bratry dali na lekce plavání do místního plaveckého klubu a léto jsme trávili v plaveckém týmu.
Plavala jsem závodně i na střední škole, měla jsem v plánu plavat i na vysoké škole, ale v posledním ročníku střední školy jsem se zranila.
Na vysoké škole jsem pracovala jako plavčice v bazénu na univerzitě v Kentucky, často jsem se věnovala plaveckým tréninkům, ale v té době to nebylo nic významného ani závodního.
Od té doby, co jsem se přestěhoval do San Franciska, jsem se opět začal věnovat plavání a od občasného plavání v bazénu jsem přešel k opravdovým tréninkům, a dokonce i k tréninkům a závodům na otevřené vodě!“
Jak jste se dostal k závodům?“
Jako dítě mě bavil plavecký tým. Bylo to to, co nám v létě vyplňovalo čas. Brzy ráno trénink, návrat domů, kde jsme se najedli a udělali povinnosti, zpátky do bazénu, kde jsme se bavili se všemi kamarády z plaveckého týmu, a jednou týdně plavecké závody.
Na střední škole to byly každodenní tréninky a závody, trávil jsem spoustu času s kamarády z plaveckého týmu, neustále jsem byl cítit chlórem a nedokázal jsem si představit život bez plavání.
Vždycky jsem byl soutěživý a měl jsem touhu závodit a mít dobré výsledky. Nešlo ani tak o to, že bych chtěl ostatní porážet, spíš jsem se snažil zjistit, o kolik jsem lepší než dřív.
Plavání je na to dobrý sport, protože i když jsou vždy „vítězové“ a „umístění“, neznamená to, že někdo jiný nutně prohrává. Pokud jste překonali svůj předchozí čas, pak jste vyhráli, i když váš čas není rychlejší než čas všech ostatních.
Novou věcí pro mě bylo plavání v otevřené vodě. Kde čas není všechno.
Je to spíš o vytrvalosti a vyrovnávání se s živly – kalná voda, vlny, nízké teploty, mořský život atd. To mi dodává zcela nový prvek dobrodružství a dává mi to více možností, o co se snažit, než jen být rychlejší.
Jaké výzvy jste musel překonat?
První a největší výzvou, kterou jsem musel jako plavec překonat, bylo zranění ramene. Stalo se to v posledním ročníku střední školy na regionálních plaveckých závodech – kde jsem se mohl případně kvalifikovat na státní závody.
Ostré bolesti v rameni na konci jedné z mých disciplín – tuším 100 motýlek – si vynutily, aby mi pomohli z vody a doprovodili mě k lékařskému personálu.
Později jsem strávil několik týdnů na fyzioterapii a na dotaz svého lékaře ohledně budoucnosti mé plavecké kariéry jsem se dozvěděl: „Pokud budete pokračovat v plavání takovým tempem jako doposud, vaše rameno bude s největší pravděpodobností do tří let potřebovat operaci.“
Do tří let?! To by mi bylo dvacet let, to přece nemůže být tak zlé, ne?!“
Bála jsem se to vyzkoušet… a bohužel jsem se stejně nekvalifikovala na žádné plavecké stipendium, takže jsem to brala jako konec své plavecké kariéry. Bylo mi osmnáct a měla jsem zlomené srdce a pocit, že jsem právě přišla o lásku svého života.
Dnes nedokážu říct, jestli měl ten doktor pravdu, ale jsem ráda, že jsem na to netlačila. Plavání mi nějakou dobu chybělo, ale dokázal jsem se k němu vrátit.
Teď jsem zdravý, aktivní dospělý člověk, který se nejen vrátil k plavání, ale také se dal na cyklistiku a běh a stal se triatlonistou, miluji to, co jsem teď schopen dělat, a doufám, že to bude ještě dlouho pokračovat.
Druhou výzvou byla psychická výzva
Jednu z těch, které určitě zažilo mnoho a mnoho dalších. Měl jsem strach, ne, měl jsem hrůzu z vody, kde jsem neviděl, co je kolem mě.
Plavat v jezerech? Ne! V řekách? Zůstanu v kánoi, díky. Oceány? Jen když je křišťálově čistá a mám na očích brýle, abych se rozhlédl kolem sebe!“
To všechno se změnilo loni na jaře. Vstoupil jsem do místního triatlonového klubu a aniž bych o triatlonovém sportu cokoli věděl, rychle jsem se přidal k tréninkové skupině.
Prvních pár týdnů bylo základních a naše plavání probíhalo v bazénu – mém druhém domově. Nakonec ale přišel čas vyrazit do oceánu, kde jsme nakonec měli závodit.
S kamarádem z tréninku jsme se vydali do Aquatic Parku (skvělé koupaliště v Sanfranciském zálivu, které se nachází před náměstím Ghirardelli). Plavala tam už mnohokrát a byla připravená vyrazit, jakmile se naše nohy dotkly vody.
A co já? Stál jsem tam ve vodě po kolena a bál se jít dál. „Ale vždyť je tma! Nic tam dole nevidím! Co je tam venku?“
Můj strach se pořádně rozjel! „Jen si dávej pozor na ruce,“ řekla. Bylo to tak jednoduché, dávat si pozor na ruce. Nakonec jsem po aklimatizaci na studenou vodu ponořil obličej a skutečně jsem viděl své ruce, to mě uklidnilo!“
Ten den jsem absolvoval své první z mnoha a mnoha plavání v Aquatic Parku, a i když čas od času stále přemýšlím, co by se mohlo skrývat pod hladinou, nikdy jsem se nenechal příliš unést.
Počítám si záběry, dávám pozor na dýchání, soustředím se na formu a plánuji, jakou budu mít po plavání svačinu (obvykle výbornou irskou kávu z vyhlášené kavárny Buena Vista Cafe, která se nachází jen kousek od Aquatic Parku) 🙂
Jaké to je plavat ve studené vodě plné žraloků?
Zima je vždycky oříšek. V Aquatic Parku bývá většinou mezi 50 a 60 stupni, podle toho, kdy jsem tam byl, většinou kolem padesátky.
Vždycky pomůže neopren. Trénuji v plném neoprenu, což znamená, že mi zcela zakrývá ruce a nohy, ale studená voda je vždy šokem pro obličej, ruce a nohy.
Plavání přirozeně zahřeje tělo, ale já téměř vždy odcházím z plavání s necitlivými rukama a nohama – takže převlékání po plavání je dost obtížné. Vyrábějí se „botičky“ a rukavice, které se dají nosit, ale mám pocit, že mi překážejí při plavání, takže se prostě s chladem vyrovnávám.
Někdy se to snáze řekne, než udělá. Na závody si oblékám neopren bez rukávů, abych měl větší pohyblivost ramen a aby se neopren snáze svlékal při přechodu. Závody mi vždycky zvednou adrenalin, takže zima mi dělá menší problém.
Co se týče žraloků… hmm, no, nemůžu říct, že v Aquatic Parku žádní žraloci nejsou, v zátoce určitě jsou, ale už je to tak dlouho, co byl někdo napaden, že mě to upřímně řečeno ani nenapadne.
Jednou jsme (naše tréninková skupina) plavali v Santa Cruz ve stejný den, kdy byli lidé svědky útoku žraloka na tuleně kousek od nás na břehu, ale to se stalo myslím později během dne, takže jsme to tehdy nevěděli.
To je šílené slyšet, ale mě to moc neovlivňuje. Vím, že žraloci nechtějí útočit na lidi, chtějí sežrat tuleně nebo jiné mořské živočichy.
Takže si myslím, že šance na napadení je velmi malá a moc mě to neděsí.
Představa, že pod hladinou číhá obří chobotnice nebo jiný mořský tvor?“
Nějak mě to děsí víc…
Zažil jsi nějaké blízké setkání?
Těsné případy znamenají co?
Lidé už museli být ze závodů nebo plavání staženi kvůli podmínkám nebo své schopnosti absolvovat celou vzdálenost.
Občas mohou křeče zhatit plavání nebo závod, pokud máte takovou smůlu jako já. A plavali jsme kolem mořských živočichů, jako jsou lachtani a jiné ryby.
Ale měl jsem štěstí, že jsem při plavání na otevřené vodě nezažil žádné větší mimořádné události nebo katastrofy.
Jaký byl váš zážitek z plavání z Alcatrazu do San Franciska?
Plavba z Alcatrazu byla úžasná. Pořádala ho místní skupina plavání na otevřené vodě, která se jmenuje Odyssey Open Water Swimming.
Plavbu pořádají několikrát do roka pro dobrodružné plavce nebo pro ty, kteří trénují na závody, jako je například triatlon Útěk z Alcatrazu.
Den, kdy jsem ji absolvovala, byl Den matek, 10. května 2015.
Přibližně 60 z nás se seřadilo na palubu malé lodi – téměř polovinu této skupiny tvořili lidé z mého triatlonového klubu (Golden Gate Triathlon Club alias GGTC), což mě a ostatní, kteří toto plavání absolvovali poprvé, velmi uklidňovalo.
Lodička nás odvezla na ostrov Alcatraz, dost blízko na to, abychom ucítili ten příšerný puch ptáků, který tak nesnáším (na Alcatrazu jsem byla už třikrát a odmítám se tam vrátit, hlavně kvůli zápachu ptačích bobků, které jsou všude).
Po několika minutách, kdy se kajaky a SUPy (stand up paddleboardy) postavily na své místo, jsme dostali pokyn začít skákat. Jeden po druhém jsme skočili do studené, studené vody (toho dne tuším kolem 52) a vyrazili jsme. Nebyl čas na aklimatizaci ve vodě, na upevňování brýlí nebo na sezení a psychickou přípravu, byl čas plavat!“
Od okamžiku jsem věděl, že mě čeká výzva – sice velmi vítaná, ale přesto výzva.
Vlny byly velké a proud silný. Konečným cílem bylo dosáhnout Sanfranciského jachetního klubu – jihozápadně od ostrova Alcatraz směrem k mostu Golden Gate.
Abychom se nedostali ven a pod most Golden Gate (směrem k velmi známým, žraloky zamořeným Farallonským ostrovům), museli jsme se zaměřit na pozorovací bod jižně a téměř východně od nás.
Když jsme se přiblížili k pobřeží, rychle jsem si uvědomil, jak moc mě proud ovlivňuje, protože jsem byl mnohem dál na západ, než jsem si myslel. Vlny byly obrovské, což byl občas problém.
Jednou nebo dvakrát mě při pokusu nadechnout se na pravém boku zasáhly vlny do obličeje a skončilo to tím, že jsem polykal vodu.
Naštěstí to nebylo moc a mohl jsem se přizpůsobit a pokračovat v plavání. Byl mlhavý den, takže viditelnost byla obtížná.
Most byl v dálce sotva vidět a budovy ve městě, na které jsme měli mířit, se daly jen těžko rozeznat. Sledoval jsem vedoucí kajak, který měl na sobě jasně oranžovou vlajku a stále vedl.
Jaké bylo plavání?
Plavba byla sice obtížná, ale rychlejší, než jsem čekal. Můj Garmin zaznamenal, že jsem uplaval 2 míle za 40 minut – to je rychlé!
Osobně rychleji, než plavu normálně, takže mi určitě pomohl proud. Plavba mi připadala kratší a jednodušší, než ve skutečnosti byla.
Vylezla jsem z vody a byla jsem nadšená, právě jsem doplavala z Alcatrazu!!!
Cítila jsem se skvěle a užila jsem si tolik legrace, že jsem si to chtěla okamžitě zopakovat!
Kamarádka mě vyfotila a napsala k tomu: „Ne, Kamile, nemůžeš plavat zpátky ke skále.“
Vyfotila jsem se s kamarádkou. Jako bych se s někým hádala a ptala se: „Ale proč ne?“
Plavba z Alcatrazu byla doposud mým největším plaváním.
Mám za sebou delší a krásnější plavání – například jedno, které mělo minulé léto s přáteli z GGTC někde kolem tří mil v křišťálově čistém jezeře Tahoe.
Ale tohle plavání v Alcatrazu bylo větší, znamenalo tak nějak víc.
Dělal jsem něco, co mají lidé na svém seznamu, na tom mém to možná nebylo tak dlouho, ale bylo to tam a já si to odškrtl.
Plavání jsem ten den věnoval své babičce. Vždycky tu pro mě byla a byla mi největší oporou od doby, kdy mi v mládí zemřela maminka.
Věděla, že se jednoho dne vydám na Alcatraz a to plavání uskutečním, takže byla neuvěřitelně šťastná, když o tom všem slyšela, jakmile jsem skončil.
Jakou radu byste dal někomu, kdo má zájem vyzkoušet si ve vodě něco náročného?“
Každý, kdo se zajímá o plavání, by to měl prostě zkusit.
Plavte, kde můžete, kdy můžete, tak často, jak můžete.
Každý má jiné cíle, takže je těžké zobecňovat, ale pokud chcete být rychlejší, musíte mít dobrou formu (první krok), pak musíte věnovat čas zvýšení rychlosti (druhý krok).
V případě potřeby si najděte trenéra, který vám pomůže, existuje mnoho zdrojů pro lidi všech věkových kategorií, kteří se chtějí naučit plavat nebo zlepšit to, co už umí.
Pokud se chcete věnovat dobrodružným, dlouhým plaváním, pak musíte vyhledat skupiny a akce ve vašem okolí.
Přidejte se k místnímu plaveckému klubu nebo tréninkové skupině a absolvujte tolik akcí, kolik jich poskytují.
Pokud jste nováčkem na otevřené vodě, půjčte si neopren. Než si ho koupíte, zjistěte, který nejlépe sedí vašemu tělu a ve kterém se cítíte nejlépe – je to investice a měl by vám vydržet několik let.
Plavání je celoživotní, osobní sport
Nejlépe uděláte to, co s ním chcete dělat.
Můžete být šestnáctiletá hvězda středoškolského plavání, která má tréninky dvakrát denně a žije s pachem chlóru prosakujícím z pórů a sní o tom, že se stane další olympijskou plaveckou hvězdou, nebo můžete být osmdesátník, který si rád jednou týdně zaplave pár koleček ve volné vodě, nebo něco mezi tím.
Plavání je takové, jaké si ho uděláte, a pokud mu to dovolíte, může vás zavést na úžasná místa.
Jaké dobrodružství si chcete odškrtnout ze svého seznamu příště?
Mým dalším dobrodružstvím bude pravděpodobně druhé plavání v Alcatrazu.
Rád bych to zkusil za jiných podmínek a zjistil, jestli můžu svůj čas ještě zlepšit, ale každé plavání odtamtud je jiné, nic není zaručeno, podmínky mohou být lepší nebo mohou být mnohem horší.
Uvažoval jsem také o plavání od mostu k mostu – 6,2 míle od Golden Gate k Bay Bridge. Bylo by to dlouhé plavání, ale také by mi pomáhal příliv a odliv, takže vzdálenost není tak skličující, jak by se mohlo zdát.
Jinak prostě doufám, že budu dál plavat – pro radost, pro závody, pro vytrvalost, pro cokoli. Je to skvělý způsob, jak zůstat aktivní, a je to jedna z mých nejoblíbenějších činností.
Další Camillina dobrodružství můžete sledovat na Instagramu @camiguli
*foto credit
1. Foto na titulce – Dan Valles (Instagram: @calisurfer31) 2-6. Camille Gulick 7. (Snímek obrazovky na Facebooku) Dan Valles 8 & 9 jsou fotografie z GoPro pořízené Michelle Lipira (Instagram: @mlipira)
*Tento příspěvek obsahuje partnerský odkaz.
Ulož si ho na později>> Připni si obrázek níže