U některých umělců je to paradox – legendy, které stojí mimo velkou část historie pop music takovým způsobem, že by se mohlo zdát, že jejich hudba je nedotknutelná. Nina Simone je jednou z těchto umělkyň. Její vliv je obrovský a její hlas je tak osobitý, že by se zdálo nemožné, aby její hudba byla ztvárněna v jakémkoli kontextu mimo její vlastní tvorbu. V Simone máte tajemnou a komplikovanou umělkyni s ohromujícím, svérázným hlasem. Na jednu stranu to možná neintuitivně otevírá její hudbu. Neexistuje žádný skutečný způsob, jak se k ní přiblížit přímo, jak ji zkusit zahrát stejně jako ona. Spíše existuje způsob, jak můžete Simoneinu hudbu interpretovat jako prázdné plátno; můžete odkazovat na její dílo, ale přesto musíte hudbu manipulovat tak, aby zapadala do vaší vlastní estetiky. Přímému čtení písní Niny Simone se tak docela nevyhnete (i když to neznamená, že by se o to někteří umělci z tohoto seznamu nepokusili). Simoneho hlas by měl způsobit, že se k její hudbě budete chtít přiblížit divoce zastrašujícím způsobem. A přesto její kariéra přinesla několik standardů, které jsou stále dokola přebírány.
V rockové a indie sféře musí být písní, která ční prakticky nad vším ostatním, „Don’t Let Me Be Misunderstood“, skladba, kterou napsali Bennie Benjamin, Gloria Caldwell a Sol Marcus a která je od svého vydání neustále přebírána obrovským množstvím umělců. V roce 1965, pouhý rok poté, co Simone vydala svou verzi, vystřihli Animals svou vlastní. Ta žije dodnes jako jedna z jejich nejznámějších písní; a jak uvidíte u některých níže uvedených coververzí, verze Animals někdy zastiňuje Simoneho originál, protože se stala předlohou pro většinu pozoruhodných coververzí této písně. O padesát let později ji lidé stále coverují – nové album Lany Del Rey, Honeymoon, uzavírá její interpretace písně, což při zpětném pohledu působí jako nevyhnutelné zařazení do její kariéry. Bylo jen otázkou času, kdy k němu dojde. U příležitosti nové verze LDR jsme sestavili seznam pozoruhodných nebo kuriózních coververzí písně „Don’t Let Me Be Misunderstood“. Jak už to u těchto seznamů bývá, výsledky jsou všelijaké: od solidně zaběhnutých, přes zklamání, podivnosti až po tak dobré, že vás srovnají se zemí.
Cena „archetypu“ – The Animals
Eric Burdon se „Don’t Let Me Be Misunderstood“ během své kariéry nikdy pořádně nezbavil a během pěti desetiletí od doby, kdy ji původně coveroval ještě ve skupině Animals, ji opakovaně nabízel v různých úpravách a nahrávkách. Verze písně od The Animals je jednou z těch zvláštních coververzí, kdy je to jedna z jejich vlastních nejlepších a nejikoničtějších písní, ale zároveň byla dostatečně velkým hitem, aby její význam někdy předčil význam Simoneho originálu. Jak uvidíte podle seznamu, který následuje po těchto Burdonových výběrech, je běžné, že mnoho umělců, kteří coververze „Don’t Let Me Be Misunderstood“ dělají, jako by ji znali z verze Animals, nebo ji přinejmenším hráli spíše ve stylu Animals. Kromě rychlejšího tempa a rockového aranžmá je zde klíčovým prvkem varhanní a kytarové intro, které je rozšířením nápadu krátce se mihnuvšího ke konci Simoneho originálu. Animals, kteří píseň přebírali pouhý rok poté, co ji Simone vydala, byli první, kdo jí vtiskl vlastní pečeť, a vytvořili tak archetyp, který většina umělců následovala, když nabízela své vlastní verze této písně. Byli to oni, kdo z ní udělali hit. Tohle je její vlastní klasika.
Cena „Generation Landslide“ – Eric Burdon’s 1974 Solo Rendition
Devět let po vydání slavného singlu Animals si Burdon vystřihl „Don’t Let Me Be Misunderstood“ pro své album Sun Secrets z roku 1974. A, no, zní to, jako by Burdon v následujícím téměř desetiletí objevil nějaké nové drogy a/nebo Led Zeppelin. Zatímco verze Animals byla napínavou, dvouapůlminutovou popovou interpretací skladby, Burdonova sólová verze se protáhla na osm a půl minuty a rozrostla se do závěrečných dvou minut plných Burdonových výkřiků plných ozvěn. Různé verze by dohromady mohly shrnout rozdíl mezi lety 1965 a 1974. Verze The Animals je skvělým kouskem popu 60. let. Verze Sun Secrets je přehnaná jakýmsi roztřepaným a seškvařeným způsobem, tvrdším a ujetějším čtením písně, které zachycuje zvuk 60. let praskajících a padajících do sklíčenosti a dekadence 70. let. Na této verzi písně „Don’t Let Me Be Misunderstood“ je cosi temně shovívavého – téměř luridicky znějícího -, což z ní činí jeden z jedinečnějších coverů písně a jeden z těch, ke kterým se vyplatí vrátit.
Cena „Spinning Off The Face Of The Planet“ – Eric Burdon’s Reggae Madness Circa 1990
Nedávno jsem vedl s několika přáteli rozhovor, v němž jsme se snažili zjistit, kteří umělci 60. let – zejména klasičtí rockoví umělci – přežili 80. léta. Tedy ti, kteří nevydávali trapná alba marně se snažící přizpůsobit zvuku doby, ti, kteří nezačali omílat svou minulost – jestli vůbec existovali nějací, kteří opravdu prošli 80. a 90. lety bez větších propadů ve své kariéře, kteří skutečně vydávali hudbu, která se kritikům líbila a možná dokonce byla stále aktuální. Je těžké přijít na jména. Ne že bych Burdonovu tvorbu z 80. let příliš znal, ale, panečku, tohle vystoupení z roku 1990 je přesně to, o čem mluvím v souvislosti s depresivním vývojem velikánů 60. let v době, kdy dosáhli dvaceti nebo pětadvaceti let. Tady Burdon, který začíná opravdu rychle stárnout, zpívá nějakou verzi „Don’t Let Me Be Misunderstood“ s nejasně reggae rytmem a lacinými kytarovými tóny, na pláži, něčemu, co vypadá jako dav shromážděný pro nějakou místní rozhlasovou show. Není to zrovna nejinspirativnější obraz odkazu 60. let a přearanžování písně je celkem jedno – Burdon sice pořád dělá svoje, ale v tuhle chvíli je snadné mít pocit, že se jeho reinterpretace začínají vyčerpávat.
Cena „All Right, We Get It“ – Eric Burdon With Jenny Lewis
Mezi touto nešťastnou vizí Burdona na pláži uplynulo tolik let, kolik jich uplynulo mezi tímto okamžikem a původním vydáním písně „Don’t Let Me Be Misunderstood“ od Animals v roce 1965. Znamená to tedy, že máme o 25 let víc Burdona a té písně, i když většinou šlo o drobné variace na dlouhou koncertní verzi. Když se ale přirozeně sešli s Jenny Lewisovou, aby nahráli něco pro True Blood – pořad, který dokázal shánět stále významnější umělce, včetně dostaveníček staré gardy s novými talenty -, samozřejmě dali „Don’t Let Me Be Misunderstood“ ještě jednu šanci. V tomto pojetí písně je spousta doteků a textur jedinečných: pokřivený elektronický beat v outru nebo způsob, jakým je klavírní part překontextualizován jako jakýsi soundtrack k hororovému filmu, několik truchlivých kytarových linek. Přesto je cítit, že jde o modulaci, která má udržet skladbu svěží, a nové nápady jsou do ní vhozeny jen proto, aby vznikl pocit, že jsou do ní vhozeny nové nápady. Po pěti desetiletích s touto písní je „Don’t Let Me Be Misunderstood“ něčím, co Burdonovi důkladně patří, ale to je asi lépe slyšet v jeho zpěvu na pódiu. Nezdá se, že by ve studiu z kostí samotné písně vytěžil něco nového.“
Cena „#truedetectiveseason3″ – Elvis Costello
Po druhé sezóně True Detective se o tom, co bude dál, spekuluje o něco méně horlivě – šíření hashtagů je spíše mihotavé než divoké – ve srovnání s horečnou náladou po první sezóně. Přesto mě verze písně „Don’t Let Me Be Misunderstood“ od Elvise Costella vrátila do určité verze seriálového světa, a to takovým tím „nejasným vzrušením z toho, co by mohlo přijít příště“. Představte si snovou sekvenci této sezóny, tu, která se odehrává v jakémsi očistci v Rayově věčné vodní díře, ozvučenou lynchovským provedením písně „The Rose“ od Conwaye Twittyho. Něco takového, s Costellovou interpretací, která vře někde v zakouřeném, zaplivaném salónku.
Cena „Obligátní Tori Amos“ – Cyndi Lauper
Kdykoli děláme jeden z těchto seznamů, nevyhnutelně se v něm objeví coververze, která je především nějakým odosobněným, na klavíru založeným, emocionálně syrovým provedením. Je to archetyp Tori Amos a většinou tuto píseň coverovala Tori Amos. Tori Amos však zřejmě nezakryla „Don’t Let Me Be Misunderstood“, takže tentokrát máme čestného držitele ceny „Obligátní Tori Amos“ v podání Cyndi Lauper z jejího alba coververzí At Last z roku 2003. Jak už to tak bývá, je to takové to přímočaré klavírní aranžmá, takový ten typ coveru, který vás tak trochu utluče s myšlenkou, že je holý emocím. Lauperova verze není v žádném případě špatná, ale není tak nápaditá. Je těžké se neptat, jakou syntezátorovou verzi mohla nabídnout ve svém vrcholném období 80. let.“
Cena „Nejpravděpodobnější úspěch“ – John Legend
Cenu „Nejpravděpodobnější úspěch“ získává něco, co je sázkou na jistotu, něco předvídatelného a nepřekvapivého. Je to kluk, který už na střední škole hraje na burze a pokračuje v práci ve finančnictví, přesně jak jste očekávali. Je to John Legend, věčný talent v klidu a pseudoanonymitě, který na začátku 00. let coveroval píseň „Don’t Let Me Be Misunderstood“ a zněl přesně tak, jak jste si mysleli, že bude. Což znamená:
Cena „Mickey Mouse Clubu“ – The Killers
Je hezké vidět, jak si děti berou na mušku píseň Niny Simone, vzhledem k tomu, že dlouhá historie „Don’t Let Me Be Misunderstood“ je tak zakořeněná v klasických rockových letech. Na druhou stranu, Brandon Flowers ji uvádí jako píseň Animals, což by Brandon Flowers rozhodně udělal. Na určité úrovni je to spravedlivé – coververze písně od Animals je jednou z jejich kultovních skladeb a jejich verze je spíše předlohou pro mnoho dalších coververzí (včetně této) než originál od Simone. Přesto je na tomto vystoupení něco, co se shoduje s tendencí Flowerse a spol. řádit s upřímnými a zároveň karikaturními interpretacemi svých předchůdců, ať už jde o rozmělněné springsteenovské signifikanty v Sam’s Town, nebo o to, že zde hrají „Don’t Let Me Be Misunderstood“ (píseň Animals) s Andrewem Stockdalem z Wolfmother, chodícím ztělesněním nostalgie po raných 70. letech. Když se na konci Flowers objeví a zařve „Stronger than dirt!“, což je stejný nesmyslný výkřik, jaký nabídli Doors na konci „Touch Me“, je to opravdu jen pečeť.“
Cena „K tomuhle nemám co rýpavého říct“ – Yusuf Islam/Cat Stevens
Verze „Don’t Let Me Be Misunderstood“ od Yusufa Islama fka Cat Stevens přišla v roce 2006, kdy vydal album An Other Cup, svůj první výlet do západní pop music od konce 70. let. Aranžmá není zrovna osvěžující, je postaveno především na majestátní smyčcové figuře, která místy zní překvapivě lacině a/nebo falešně. Ale podívejte se: Tohle je standard, který už byl zpracován do mrtě, a Islam, který tuto píseň udělal v tomto konkrétním bodě své kariéry – například poté, co mu byl několik let po 11. září odepřen vstup do Spojených států -, má mnohem větší ohlas než řada přímočařejších coververzí této písně.
Cena „What The Shit“ – The Guy From Shinedown
Existuje celá řada cen vyhrazených pro případy, kdy nü-metaloví interpreti coverují písně daleko mimo svou ligu, protože je jisté, že se na to přijde pokaždé, když se objeví zatracená píseň, která byla coverována tak často jako „Don’t Let Me Be Misunderstood“. Obvykle bych udělil cenu „Dobrý bože, jak jsme to mohli dopustit“ našemu příteli Brentu Smithovi ze Shinedown, který loni poskytl coververzi skladby pro Birdmana, ale tato cena byla vyhrazena někomu jinému, takže tu máme zbrusu novou cenu, vyraženou za zvrácenost nü-rocku, který se dostal do přímého kontaktu s odkazem Niny Simone. O rok později se děje tohle. Kdo na tuhle sračku dohlížel? A pro miláčka kritiky Birdmana? To jako vážně, nechat zpívat Ninu Simone chlápka z Shinedown je něco, co se dneska prostě pustí? Abychom byli spravedliví, ten malý kousek Smithova coveru, který je slyšet v traileru k filmu, nezní jako úplná katastrofa, ale je těžké to skutečně posoudit, aniž bychom věděli, jestli se do filmu chystá vřískat banda příšerných kytar. Důvod, proč nevím, co se stane dál, je ten, že tahle píseň není k dispozici na iTunes ani, jak se zdá, na YouTube, takže možná někdo, kdo se podílel na filmu, prozřel a obnovil spravedlnost ve vesmíru.“
Cena za „věčný západ slunce“ – Joe Cocker
Jistě, v kariéře Joea Cockera je spousta uptempo jamů s funkovým nádechem. Ale jeho nejlepšími věcmi jsou pravděpodobně pomalé balady, které se jen tak mihnou, dokud v refrénu nepustí svůj hlas a celé to nevybuchne. Nachází se hned vedle jeho verze „With A Little Help From My Friends“ na stejnojmenném albu, Cockerova interpretace „Don’t Let Me Be Misunderstood“ je v tomto balíku vybočující. Pokud se podíváte na to, co jiného měl Cocker tendenci coverovat – Beatles, Dylana -, je pravděpodobné, že se zhlédl ve verzi skladby od Animals, ale tónově se ta jeho možná více blíží té od Simone než mnoho jiných coververzí. Pořád je to ovšem důsledně rockové čtení 60. let – i když se obejde bez varhanního úvodu, který do rovnice vnesli Animals, má velkou varhanní sólovou sekci a ono plačtivé bluesové kytarové intro. Toto intro, jakkoli je malé, je součástí toho, co dělá Cockerovu verzi. Je to dotek, který jeho verzi odlišuje, a i když je to jen krátký dotek, je to dotek nádherně a jemně emotivní.
Cena „Čestný sampl Niny Simone Rap“ – Common
Normálně by se to nepočítalo – Commonova „Misunderstood“ není cover, ale jeho vlastní skladba postavená na samplech Simoneho originálu. Lil Wayne ji kdysi také samploval, ale tato Commonova skladba využívá sampl tak dobře, že pro tento seznam dělám výjimku. Finding Forever bylo solidní, ale ne ohromující pokračování Be, ale „Misunderstood“ byl jedním z vrcholů, a to hlavně díky způsobu, jakým skladba používá Simoneho sampl uprostřed náladového, slabě předvídavého beatu. Není to tak geniální nebo intenzivní, jak se o šest let později ukázalo v Kanyeho „Blood On The Leaves“, ale co, pointa je stejná – Simoneho hlas je nesmrtelný a když se dobře vysampluje, dokáže dodat vážnost jakékoli písni.
Cena „Quentin Tarantino Bonus Points“ – Santa Esmeralda
V roce 1977 měla Santa Esmeralda vlastní hit s coververzí „Don’t Let Me Be Misunderstood“, tentokrát v diskotékovém provedení s prvky latinské hudby a flamenca. Je to sice jedna z nejznámějších interpretací písně, ale zároveň další z řady – nenajdete mnoho dalších desetiminutových verzí „Misunderstood“, které by se nesly na diskotékovém rytmu ozdobeném latinskoamerickými produkčními prvky, s riffem Animals v podání velkých smyčců a kytar z konce 70. let. Přesto buďme upřímní: dnes je vizitkou verze písně Santa Esmeralda fakt, že její část ozvučila vrcholný souboj na meče mezi Umou Thurman a Lucy Liu ve filmu Kill Bill, Vol. 1, což je mnohem víc cool než cokoli jiného na ní.
Kill Bill:
Cena „duchovního nástupce“ – Mary J. Blige
Ze všech coverů na tomto seznamu je ten od Mary J. Blige snad jediný, který nemá nic společného se Zvířaty a linií, kterou jejich cover přinesl. V podání Blige, nahraném pro poctu Nině Simone, se jedná o současnou soulovou verzi, která rozhodně vzhlíží k těm prvkům v Simoneině verzi a udržuje aranžmá zakořeněné v melancholických klavírních figurách. Je skoro zvláštní slyšet ji nyní, když Animals poskytli předlohu pro tolik popových coververzí v průběhu desetiletí. Ale ta Bligeova dělá svou vlastní věc a zároveň se odvolává na původní podstatu a étos písně. Vzhledem k příliš mnoha povrchním přejetím popové verze, kterou k dokonalosti dovedli Animals, je Bligeův příspěvek důležitým příspěvkem do kánonu coververzí „Misunderstood“, který nám konečně přináší další, o něco meditativnější a emotivnější.“
Cena „Internet Ephemera“ – Chris Sedgwick & Ozzy Osbourne
Toto je ten druh detritu, který dělá YouTube a digitální éru tak bizarní. Jak byste na tuto podivnost narazili, nebýt rozsáhlých archivů, které nabízejí internetové králičí nory? Kdysi v sedmdesátých letech si frajer jménem Chris Sedgwick přizval svého kamaráda Ozzyho Osbourna, aby mu zazpíval doprovod při interpretaci písně „Don’t Let Me Be Misunderstood“. A i když je Ozzyho mimořádně výrazný hlas zřejmý, když se objeví, jinak je to docela přímočará rocková úprava písně ze 70. let. Je lákavé přemýšlet, co by Black Sabbath se skladbou udělali, kdyby do ní vložili své kolektivní síly.
Cena „Imaginary Sabbath“ – Pentagram
Když už neexistuje legální verze „Don’t Let Me Be Misunderstood“ od Black Sabbath, tady je verze od Pentagramu, která vám dá představu o tom, co by se stalo, kdyby Ozzy a spol. píseň v dobách své největší slávy skutečně zahráli. Pentagram jsou samozřejmě legendární sami o sobě a i tato verze je jim zcela vlastní. Vychází sice ze šablony, kterou vytyčili Animals a všechny pozdější rockové verze písně, ale jen málokterá jiná verze „Misunderstood“ má takový těžký švih jako ta od Pentagramu.
Cena „Maybe Get The Sunset Over With Already“ – Gov’t Mule
No, tady je něco jiného. Verze „Don’t Let Me Be Misunderstood“ od Gov’t Mule má ve skutečnosti kořeny v aranžmá Joe Cockera, nikoliv Animals nebo Simone. Jejich skladba je stejný bluesový západ slunce jako Cockerova a začíná tou slzavou kytarovou linkou. Přesto si nejsem jistý, jestli to, že to má dvanáct minut, věci prospívá, zvlášť když je to jen sólo za sólem a není to nutně postavené na nějakých pasážích, které by písni dávaly nějaký oblouk. Vím, že tohle není ta správná kapela, která by měla kvůli něčemu takovému hnidopišit, ale „Misunderstood“ není složitá píseň – když ji takhle natáhneme, riskujeme, že ji příliš roztáhneme a zredukujeme na konzistentní varhanní dunění a údery bicích, nad kterými si hráči mohou dělat, co chtějí, jako nad jakoukoli jinou skladbou. Je to bezpochyby dobře zahraná verze a je fajn slyšet, jak někdo cituje Cockerovu verzi, ale nemá v sobě stejnou investici jako některé jiné covery „Misunderstood“.“
Cena „Dobrý bože, jak jsme to mohli dopustit“ – Zeds Dead
Nějaký purista by se nejspíš ohradil proti tomu, aby se ze Simoneho originálu dělala jakákoli elektronická skladba. A jistě, zní to jako pekelná výzva, jak to správně provést, ale je to něco, co by mě opravdu zajímalo, jak se to povedlo. Verze Zeds Dead je … ne tak úplně. Na tom remixu je něco, co nikdy nejde úplně dohromady, jako by Simonina vokální linka byla prostě vypípaná kdekoliv a kdykoliv, přes doprovod, který vychází z její písně, ale ve skutečnosti mohl existovat úplně odděleně od původního vokálního partu „Misunderstood“. Než se dostanete k velkému pulzujícímu zlomu, zní to, jako by ve hře bylo několik cílů a žádný z nich se nepodařilo sladit. Je to taky škoda, protože ačkoli je to zajímavý koncept, konečný výsledek vyznívá jako průšvih.“
Cena „Trhlina v čase a prostoru“ – Red Band
Když jsem na tohle narazil poprvé, nevěděl jsem, na co to sakra koukám. Skupina Red Band, o které jsem nevěděl nic kromě toho, že sleduji video s partou loutek zpívajících „Don’t Let Me Be Misunderstood“, se zdála být jasným kandidátem na cenu „What The Shit“. Po dalším zkoumání se ukázalo, že Red Band je izraelská loutková cover kapela s televizním pořadem, nebo tak něco. Je tu také „Paint It Black“ a provedení „Rockin‘ In The Free World“, které nedopadne zrovna nejlépe. Každopádně jejich verze „Misunderstood“ je v porovnání se vším ostatním na tomto seznamu dost svérázné aranžmá, ale celá ta vize fialové loutky, která to zpívá, je stejně hodně zvláštní.
Cena „Stoned Immaculate“ – The Moody Blues
Je zvláštní, jak velký rozdíl mohou udělat tři roky. V roce 1965 si Animals střihli „Don’t Let Me Be Misunderstood“ a je to svižný kousek R&B ovlivněného popu 60. let. V roce 1968 ji hrají Moody Blues se zatracenou flétnou, psychedelické vibrace druhé poloviny dekády jsou v plném proudu, i když tu nemáme hromadu zónových cembal nebo čeho. A Moody Blues měli i žoviálnější verze této písně, ale tohle konkrétní provedení se blíží něčemu jinému. Drobné textury, jako je flétna nebo tu a tam harmonie, smíchané se starou nahrávkou ze 60. let vedou k jakémusi lo-fi éterickému zvuku, který ji odlišuje od jiných interpretací „Misunderstood“ a zasazuje ji do 60. let způsobem, který převyšuje něco jako třeba verzi Joe Cockera.
Cena za „roztřepený sen 60. let“ – Lana Del Rey
Podnětem k sestavení tohoto seznamu byla zpráva, že Lana Del Rey do něj zařadila coververzi písně „Don’t Let Me Be Misunderstood“. Byla to zpráva, která se zdála být naprosto logická – historicky i tematicky píseň přesně zapadá do celkové Laniny osobnosti, zejména po vroucí vlhkosti loňského alba Ultraviolence. A výsledný cover zní zhruba přesně tak, jak byste předpokládali na základě zprávy, že Lana Del Rey dělá coververzi „Don’t Let Me Be Misunderstood“. Ačkoli pochází z jejího nového alba Honeymoon, její podání písně má ten druh kouřově odtažitých emocí, které dominovaly Ultraviolence, charakteristiku, která dělala tuto desku skvělou. Krásně zapadá do toho, v čem Lana vyniká: do jejího přepáleného pop-artového pojetí americany.